Než byla Duchovní cvi?ení oficiáln? potvrzena papežem Pavlem III. v roce 1548 a než si dobyla jakéhokoli ve?ejného úsp?chu, byl si Ignác už dob?e v?dom mimo?ádného pokladu, který m?l v rukou. V dopisu jednomu ze svých pozd?jších spolubrat?í píše se sob? vlastní pokorou a prostotou: “Cvi?ení jsou tím nejlepším, co si jen v tomto život? mohu p?át k tomu, aby ?lov?k mohl sám osobn? užívat plodné pomoci a také ji p?inášet druhým.” Nešlo o lacinou chválu ?lov?ka nadšeného sebou a svým dílem. Od prvního ú?edního potvrzení Apoštolským stolcem se k Duchovním cvi?ením vyjád?ilo dalších t?icet papež?. Nepochybn? nejd?ležit?jším dokumentem zabývajícím se Cvi?eními je encyklika Pia XI. Mens nostra: “Je prokazatelné – píše Pius XI. – že mezi všemi metodami konání duchovních cvi?ení má jedna naprosté prvenství. Hovo?íme o metod? užívané svatým Ignácem z Loyoly. Tato podivuhodná kníže?ka, malá svým rozsahem, ale plná moudrosti, zazá?ila od doby svého slavnostního potvrzení (…) jako nejmoud?ejší a jedine?n? všeobecný kodex pravd pot?ebných k vedení duší na cest? spásy.” Jan Pavel II. nazval Duchovní cvi?ení “mimo?ádn? ú?inným prost?edkem hluboké obnovy k?es?anského života.

Brož., 246 str.
rok vydania: 2003