Výpov?? o tom, že touha po hlubin? bezpe?nosti v tomto sv?t? znamená p?edevším tento sv?t a jeho nepravdivost demaskovat. P?íb?h z Prahy padesátých let minulého století vypráví o hledání místa k životu a zárove? o nemožnosti sžít se s mašinerií socialistického provozu prosáklého nejen ideologií, ale též malom?š?áckou povrchností. Postupn? a neokázale se odkrývá existeciální naléhavost p?íb?hu. ?tivost Pokojíku plyne p?edevším z dovedné literární skladby a zp?sobu, jakým autorka (1931–1977) odposlouchala jazyk svých sou?asník? a jak s jeho pomocí charakterizuje postoje jednotlivých postav.

Mí?ím k t?žkým dve?ím obrovské budovy.

Tla?ím do nich. Jsou velké. Chci a nechci, aby povolily. Za nimi je šero, prostor, široké schody nahoru, v okénku sedí vrátný, svítí. Hned, jak vejdu, se m? zeptá, co tu chci. Co mu ?eknu?

Hledám místo.

Sami mi oznámí, až n?koho budou pot?ebovat. Sami rozhodnou, kam m? p?id?lí.

Je tam místo. Všude je, n?kde tam. Je. Jen tam vejít. Oni v?dí, že ho nemám. Jak se tam dostat?