P?íb?h holandského misioná?e, který v dobách železné opony neohrožen? pašoval duchovní literaturu do komunistických zemí.

Ukážka:

K A P I T O L A   8

KALICH
UTRPENÍ

Náš vlak p?ijel do Amsterodamu p?esn? na ?as. Vystoupil jsem s ostatními. Manšestrové kalhoty stále vrzaly, ale nesl jsem o poznání leh?í zavazadlo než cestou do Varšavy.

Nejel jsem p?ímo do Witte. Místo toho jsem se šel podívat na Whetstrovy do jejich nového amsterodamského domu.

Byl krásný: úhledný d?m z hn?dých cihel na p?íjemné ulici lemované stromy a blízko ?eky. P?ed ním parkoval zá?iv? nový volkswagen, sv?tle modrý, o kterém mi pan Whetstra také už psal. Položil jsem si tašku na chodník a zkusil otev?ít dve?e auta.

„Tak co, synu, co si o n?m myslíš?“

Oto?il jsem se a za mnou stál pan Whetstra a usmíval se na m?. Vzal m? na krátkou projíž?ku po náb?eží.

„Ale dost p?edvád?ní. Musíš nám vypráv?t, jaké to bylo v Polsku.“

A tak jsem po zbytek odpoledne vypráv?l Whetstrovým o své cest?. ?ekl jsem jim i o verši z Bible, který mi byl p?edest?en tak podivným zp?sobem.

„Ale jak bych mohl ?emukoliv pomoci?“ dodal jsem. „Jakou já mám sílu?“

Pan Whetstra pot?ásl hlavou. Souhlasil se mnou, že jeden osam?lý Holan?an bude asi sotva lékem na neduhy, které jsem popisoval. Ale paní Whetstrová tomu rozum?la.

„Žádnou sílu!“ odpov?d?la mi zvesela. „Copak nevíš, že práv? když jsme nejslabší, nás m?že B?h nejlépe použít? Co když jsi to nebyl ty, ale Duch svatý, kdo má plány za železnou oponou? A ty mluvíš o síle…“

M?j návrat do Witte byl spojen s p?íjemným p?ekvapením.

Sousedé se u nás v pr?b?hu ve?era zastavovali a vyptávali se na v?ci, které v roce 1955, kdy cestování za železnou oponu teprve za?ínalo a komunistický sv?t byl ješt? zahalen tajemstvím, všechny zajímaly. Ale nakonec poslední host odklapal p?es náš m?stek a byl ?as jít spát. Protáhl jsem se, sebral sv?j tém?? prázdný kufr a následoval Cornelia k žeb?íku na p?du.

„Okamžik, Andy,“ ?ekla Geltje.

Zarazil jsem se.

„Rádi bychom ti n?co ukázali!“

Sestoupil jsem ze žeb?íku a šel za Geltje do pokoje vedle sv?tnice, který kdysi býval ložnicí rodi??. Každý centimetr té místnosti byl plný vzpomínek: Basovo zubožené t?lo pod pokrývkou; maminka v posledních m?sících války – p?íliš slabá, než aby zvedla hlavu z polštá?e…

„Když se, Andy, v p?íst?nku dod?lal nový pokoj pro tatínka,“ ?íkala Geltje, „rozhodli jsme se, že bys mohl mít sv?j hlavní stan tady.“

Nemohl jsem popadnout dech. Ani ve svých nejdivo?ejších snech o št?stí jsem si nikdy nep?edstavoval, že bych mohl mít vlastní pokoj. V?d?l jsem, že v tomto malém dom? je takový dárek pro m? od Arieho a Geltje velkou ob?tí.

„Dokud se neoženíš!“ zak?i?el tatínek z obývacího pokoje. Tatínek za?ínal mít ?asté poznámky o svém sedmadvacetiletém staromládeneckém synovi. „Jen dokud se neoženíš!“

Nakonec jsem slova n?jak nalezl. Vlastní pokoj! Ten ve?er, když ostatní ?lenové rodiny odešli spát, jsem zav?el vlastní dve?e a prošel se po pokoji, jen abych se seznámil se svým nábytkem.

„D?kuji ti za židli, Pane. D?kuji ti za sekretá?…“ Ud?lám si psací st?l. Dám si ho sem a budu ve svém pokoji trávit celé hodiny a budu studovat a pracovat a plánovat.

Nebyl jsem doma ješt? ani týden, když mi za?ala docházet r?zná pozvání. Kostely, kluby, ob?anská sdružení, školy; všichni se cht?li dozv?d?t o život? za železnou oponou.

Všechna jsem p?ijal. ?áste?n? proto, že jsem pot?eboval peníze, které mi nabízeli. Ale m?l jsem ješt? siln?jší d?vod. N?jak jsem si byl jist, že prost?ednictvím t?ch vystoupení p?ijdu na to, co mám d?lat dál.

A to se i stalo.

Kostel v Haarlemu, kde jsem m?l mluvit, vyv?sil po celém m?st? oznámení, že mým tématem bude „Jak žijí k?es?ané za železnou oponou.“ Nikdy bych si netroufl na takové téma mluvit po t?ítýdenní návšt?v? jednoho jediného m?sta. Ale ta oznámení p?itáhla lidi – sál byl nabitý. A p?itáhla také n?co dalšího: skupinku komunist?.

Poznal jsem je okamžit? – n?kte?í z nich byli také na zájezdu – a p?emýšlel jsem, jakou provokaci mohu ?ekat. K mému p?ekvapení však nijak nereagovali ani b?hem mého vystoupení, ani p?i následné diskusi. Ale potom za mnou jedna žena p?išla. Byla to vedoucí holandské delegace ve Varšav?.

„Vaše ?e? se mi nelíbila,“ prohlásila.

„To je mi líto. Ale nic jiného jsem ani ne?ekal.“

„Vypráv?l jste jen jednu ?ást p?íb?hu,“ pokra?ovala. „Z?ejm? jste toho nevid?l dost. M?l byste cestovat víc, navštívit víc zemí, mluvit s dalšími p?edstaviteli.“

Ne?íkal jsem nic. Na co narážela?

„Jinými slovy, m?l byste podniknout další cestu, a to jsem vám p?išla navrhnout.“ Zatajil se mi dech. „Mám vybrat patnáct lidí z Holandska na zájezd do ?esko­slovenska. Bude to na ?ty?i týdny. Budou to studenti a profeso?i a lidé z médií a rádi bychom vzali i n?jakého p?edstavitele církve. Necht?l byste jet?“

Byla to ruka Boží? Byly to další otev?ené dve?e v Jeho zám?ru se mnou? Znovu jsem se rozhodl, že Mu položím otázku ve form? pen?z. Bylo jasné, že na takový výlet nemám prost?edky. Pokud chceš, abych jel, Pane, ?ekl jsem v bleskové modlitb? se zatajeným dechem, musíš mi obstarat prost?edky.

„Díky,“ pronesl jsem nahlas, „ale takový výlet si nemohu z finan?ního hlediska dovolit. Je mi líto.“ Za?al jsem si balit obrázky Varšavy, které jsem si p?inesl s sebou.

Cítil jsem, jak m? ta žena up?en? pozoruje.

„No,“ ?ekla nakonec, „to se dá za?ídit.“ Vzhlédl jsem. „Jak to myslíte?“

„S t?mi prost?edky. Pro vás by to bylo zadarmo.“

A tak za?ala má druhá cesta za železnou oponu. P?ipomínalo to cestu do Polska, pouze byla naše skupina tentokrát menší a mn? dalo víc práce se od ní odpoutávat. Stále jsem p?emýšlel, co m? B?h v ?esko­slovensku chce nau?it.

A ke konci ?tvrtého týdne jsem našel odpov??. Všude nám ?íkali, že v komunismu mají lidé svobodu vyznání. Tady v ?esko­slovensku, vykládal nám pr?vodce, existovala dokonce skupina v?dc? placených státem, která práv? dokon?ila nový p?eklad Bible a nyní pracuje na biblickém slovníku.

„Velmi rád bych ty lidi navštívil,“ p?ihlásil jsem se.

Takže m? odpoledne zavedli do velké kancelá?ské budovy v centru Prahy. Bylo to mezicírkevní centrum – hlavní stan všech protestantských církví v ?esko­slovensku. Mým prvním dojmem byl úžas nad rozsahem materiálních možností, který církev mohla spravovat. Uvedli m? do pracoven, v nichž za t?žkými svazky a haldami papíru sed?li pánové v ?erných sakách, kte?í vypadali jako badatelé. ?ekli mi, že tito muži pracovali na novém p?ekladu. Ud?lalo to na m? velký dojem. Ale postupn? za?aly na povrch vyplouvat n?které zábavné informace. Zeptal jsem se, jestli bych se mohl podívat na ten nový p?eklad a ukázali mi objemný, velmi osahaný rukopis.

„Aha. Ten p?eklad ješt? nevyšel?“ zeptal jsem se.

„Ješt? ne,“ ?ekl jeden z badatel?. Vypadal smutn?. „Máme to p?ipravené už od konce války, ale …“ Pohlédl na vedoucího naší výpravy a nechal v?tu nedokon?enou.

„A co biblický slovník? Už je hotový?“

„Tém??.“

„Ale k ?emu vám bude biblický slovník bez Bible? Existují starší p?eklady?“

Badatel se op?t podíval na vedoucího výpravy, jako kdyby se rozhodoval, kolik toho smí prozradit.

„Ne,“ vyhrkl nakonec. „Ne. Je to velmi složité. Je velmi složité si tady v sou?asnosti po?ídit Bibli.“

Vedoucí výpravy ukon?il rozhovor. Byl jsem vyveden ven, aniž bych m?l možnost položit další otázky. Ale i to mi sta?ilo. Nahlédl jsem pod povrch. Než aby v této zbožné zemi nový režim zaúto?il na ná­bo­ženství p?ímo, hrál na strunu frustrace. Podporoval nový p?eklad Bible – ovšem p?eklad se nikdy nedostal do tiskárny. Podporoval nový biblický slovník – ale nebyly tu žádné Bible k tomu slovníku.

Další den jsem požádal našeho pr?vodce, aby m? zavedl do mezidenomina?ního knihkupectví v Jungmannov? ulici ?. 9. Byl jsem odhodlán sám vyzkoušet, jak t?žké je koupit Bibli. Obchod byl dob?e zásoben hudbou, kancelá?skými pot?ebami, obrázky, soškami, k?ížky, knihami, které více ?i mén? souvisely s ná­bo­ženstvím. V každém podobném obchod? v Holandsku by bylo celé odd?lení v?nované r?zným vydáním Písma.

„Mohl bych se podívat na sváte?ní vydání Bible, prosím?“ zeptal jsem se prodava?ky. Už jsem v?d?l, že anglicky nebo n?mecky se tu v?tšinou domluvím.

Prodava?ka pot?ásla hlavou. „Bohužel, pane. Momentáln? je nemáme na sklad?.“

„A co tedy oby?ejné standardní vydání?“