Rozhovory na p?elomu dvou tisíciletí

Poslední kniha velkého papeže, v níž jsme formou rozhovoru obeznamováni se základními myšlenkami jeho pontifikátu, které se týkají dnešního sv?ta, sjednocující se Evropy, autentického vlastenectví a pochopiteln? etických problém? dneška. [Pospíšil Ctirad V., vysokoškolský profesor]

Autobiografie slavných lidí jsou oblíbenou ?etbou. Vede nás k tomu zájmu trocha lidské zv?davosti. Vždy? všichni slavní sv?ta jsou konec konc? lidé jako my a rádi bychom je uvid?li z tohoto hlediska. Ale má to i hlubší podklad. Když nap?. W. Churchil napsal své vzpomínky na sv?tovou válku, posloužilo to i k lepšímu pochopení historie. Velké události byly známé, ale te? se zjevilo i pozadí d?ležitých rozhodnutí. Dozvídáme se nejenom co se stalo, ale také pro? se to p?ihodilo a jakou skute?nou zásluhu ?i vinu mají ti, kdo tu hráli velkou úlohu. Ten poslední úsudek m?že být i siln? negativní. Ukáže se, že jdou d?jiny sv?ta svou cestou a že jednotliví lidé tu jsou jenom jakoby loutky na scén?, která je ?ízena vyšší zákonitostí. V tomto duchu napsal L.N. Tolstoj sv?j pov?stný román Vojna a mír. V?dom? si p?ál dokázat, že i velký Napoleon, když se na n?j díváme jako na osobu, znamenal pramálo. Kdyby tu nebyl on, byl by tu jiný, b?h sv?ta by šel stejn?. Nesmírn? v?tší d?ležitost tu má masa prostého neznámého lidu, který uprost?ed vojny vytvá?í mír.
Dají se tato hlediska aplikovat i na d?jiny církve a papež?? V??íme, že na n? nemáme hled?t jenom profánním okem. Jsou to d?jiny posvátné, vede je Boží proz?etelnost neomyln? k cíli, nehled? na vn?jší i vnit?ní p?ekážky. Ve stejnou dobu, kdy papež vydal vzpomínky na svou ?innost v ?ím?, uve?ejnil prefetkt Kongregace pro východní církev kardinál Daoud rozjímavý životopis prvního papeže sv. Petra, ve kterém ukazuje, jak lidská slabost a neschopnost nem?že být na p?ekážku velkému plánu Božímu spasit sv?t. Byl by to tedy postoj více mén? obdobný jako je u Tolstého? Práv? naopak. D?jiny církve vede proz?etelnost. Ta však není n?jaký osudový zákon sv?ta, jak to nazna?uje ruský spisovatel. Je stálá osobní ?innost Krista, který si volí lidi ne proto, aby neznamenali nic, ale aby se naopak p?i své vrozené lidské neznamenitosti stali aktivními spolupracovníky Boží milosti podle svých osobních vloh a svého osobního povolání./V tomto duchu tedy musíme ?íst i vzpomínky papežovy. Píše je jako ?lov?k, docela lidsky. Ale on sám neskrývá údiv nad tím, jak jej samého i jeho p?átele a spolupracovníky dovedla Boží proz?etelnost vždy použít k tomu, aby lidé v církvi jakoby p?erostli, p?evýšili sami sebe. Vztahy lidské tu mají ú?ast na vztazích božsko-lidských. Už dnes, jak to bývá zvykem, píší studenti teologie doktorské teze o nauce Jana Pavla II. a historikové budou oce?ovat jeho ?innost v rámci církevní struktury doby. On píše p?itom vzpomínky na své osobní vztahy. M?žeme ?íci, že je to v souvislosti s II. vatikánským koncilem a jeho povzbuzením ke kolegialit?. Ta neznamená, jak Otcové koncilu p?edem potvrdili, právní p?eorganizování církevních struktur, ale jejich oživení osobními vztahy. O to se papež vždy snažil a snaží svými cestami a svými styky s nes?etnými poutníky a návšt?vníky v ?ím?. Proto si rádi a se zájmem p?e?teme, jak on sám si na to vzpomíná.
Tomáš kard. Špidlík S. J. 

Váz., 165 str.,