Poslední Kierkegaardovo dílo, vydávané autorem ?asopisecky v roce 1855, je jeho nejvášniv?jší polemikou o významu a podob? tehdejšího k?es?anství. „Okamžik potrvá v naší literatu?e jakožto nejvlastn?jší a rozhodný ?in Kierkegaard?v, pon?vadž podává nejkratší a nejsev?en?jší formou, co myslil a cht?l.“ (G. Brandes)

 

ÚRYVOK Z KNIHY:

?emu se tak ?íká k?es?an První obraz P?edstavme si mladého muže – ve skute?nosti je mnoho p?íklad? – s nadáním více než oby?ejným, s v?domostmi, stojícího na výši ve?ejných událostí, ?inného též v politice. Co se tý?e náboženství – jeho náboženstvím je, že ho nemá. Nikdy ho nenapadne myslet na Boha ani jít do kostela, a jist? to ned?lá z náboženských d?vod?, že tam nechodí; doma ?íst Slovo boží, toho by se skoro bál, aby se tím neu?inil sm?šným. Stane-li se jednou, že ho životní pom?ry nutí, spojeny s jistým nebezpe?enstvím, aby se vyjád?il o náboženství, volí výhybku, že ?ekne pravdu: Nemám naprosto o náboženství žádného mín?ní, nikdy jsem se o nic takového nestaral. Tentýž mladík, který necítí touhu po náboženství, cítí však touhu stát se otcem. Ožení se, má dít?, je otcem dít?te: a co se stane? Náš mladík p?ijde tímto dít?tem, jak se ?íká, do úzkých. Je nucen jako otec dít?te mít náboženství a ukáže se, že má evangelicko-luterské náboženství. Jak ubohé mít tím zp?sobem náboženství. Jako muž nemá náboženství; kde by mohlo být nebezpe?né mít jenom mín?ní o náboženství, nemá náboženství. Ale jako otec dít?te má (risum teneatis!) k?es?anské náboženství, které práv? doporu?uje panictví. Pošle se tedy pro kn?ze; bába p?ijde s dít?tem; mladá dáma koketn? drží ?epe?ek; n?kolik mladík?, kte?í také nemají náboženství, prokáže otci dít?te službu, že jako kmot?i mají evangelicko-k?es?anské náboženství a p?evezmou povinnost k?es?anské výchovy dít?te. Kn?z od?ný v hedvábí st?íkne p?vabn? t?ikráte vodu na sladké d??átko, ut?e se p?vabn? o ru?ník – – a to se odvažují podávat Bohu pod jménem: k?es?anský k?est. K?est; tímto posvátným výkonem byl Spasitel sv?ta posv?cen ke své životní práci a po n?m u?edníci, muži, dávno došlí dosp?losti a stá?í, kte?í te?, odum?elí tomuto životu (pro?ež potopili se t?ikrát, což znamenalo, že jsou k?t?ni v smrt Krista Ježíše) slíbili, že budou žít jakožto ob?tovaní v tomto sv?t? lži a špatnosti. Ale kn?ží, tito svatí mužové, znají dob?e svou v?c, a také v?dí, že kdyby tomu bylo tak, jak by to k?es?anství bezpodmíne?n? m?lo žádat i každý rozumný ?lov?k, že teprve, když ?lov?k došel let dosp?losti, má právo stanovit, které chce mít náboženství – kn?ží chápou dob?e, že by pak nebylo z živnosti nic. A proto vnikají tito svatí sv?dkové pravdy do sv?tnic šestined?lek a používají toho n?žného okamžiku, kdy matka je slabá po p?estálém utrpení a tatík je – zaražen. A odvažují se pod jménem k?es?anského k?tu nabízet Bohu takové jednání, jak jsem popsal, do n?hož by mohli p?ivést p?ece trochu pravdy, kdyby mladá dáma, místo aby sentimentáln? držela ?epe?ek nad dít?tem, satiricky držela no?ní ?epici nad otcem dít?te. Nebo? tím zp?sobem mít náboženství je duševn? sm?šná ubohost. ?lov?k nemá žádné náboženství, ale kv?li r?zným stav?m – nejprve matka p?išla do jiného stavu a následkem toho otec p?išel do r?zných stav? – kv?li všem t?m stav?m s tím malým zlatouškem má ?lov?k: evangelicko-luterské náboženství.