Kronika pozemského putování svatého Prokopa

Oblíbená sympatická postava sázavského sv?tce k sob? stále p?itahuje zájem ?eské spole?nosti, v??ící i nev??ící. Svatý Prokop je v chápání ?eského ?lov?ka p?ímo vzorem svatosti: tak n?jak si naši lidé p?edstavovali a p?edstavují sv?tce: chudého, skromného, laskav? ochotného ku pomoci nejenom ve v?cech duchovních, ale i sv?tských, hmotných. A navíc ?eského, obhájce nejcenn?jšího pokladu národa, jeho ?e?i.

Sázavský klášter, který založil se stal ostrovem slovanského jazyka, staroslov?nštiny uprost?ed latinizujícího prost?edí st?ední Evropy. Na Sázav? se používal jak staroslov?nský, tak latinský jazyk, stejn? jako ?ímský i východní ob?ad. Proto se také Sázava stala symbolem boje proti pronikající germanizaci, takže její odkaz byl v d?jinách ?asto vyzvedáván práv? v obdobích pro ?eský (a slovanský v?bec) jazyk nejnebezpe?n?jších. Avšak není bez zajímavosti, že nejv?tšího rozkv?tu kultu a uznání se sv. Prokopovi dostalo v dob? vlády Karla IV., jenž založením kláštera v Praze „Na Slovanech“ jasn? nazna?il sm?r vývoje, kterým by si p?ál vid?t rozvoj zem? v budoucnosti: ve sm??ování k sjednocené církvi západní i východní. Karel ho – prvního našeho sv?tce, jenž nezem?el násilnou smrtí – také bez zaváhání postavil do ?ady našich p?ímluvc?, v?tší to armády, jak krásn? napsal Jaroslav Durych, než jaká byla a je tady na zemi.