Psychologové n?kdy ?íkají, že krize st?edního v?ku je jako druhé dospívání. ?lov?k v tomto období nechce nikoho vid?t a ve své rodin? si p?ipadá jako cizinec. V hlav? se mu honí otázky: „K ?emu je to všechno dobré?“ „Nejsem ve svém zam?stnání nebo ve svém manželství vlastn? jako ve v?zení?“ „Pro? se tak hrozn? d?u?“ „Ud?lal jsem v život? v?bec n?co d?ležitého?“ „Mám n?jakou cenu?“ „Na? je mi víra a modlitba?“ „Pro? mi B?h v mém trápení nijak nepom?že?“ „Pro? vlastn? žiju?“ Ideály mládí jsou pry?, jejich místo zaujala malomyslnost a deprese. ?lov?k má pocit, že náhle hrozn? zestárl. A práv? v tuto chvíli je t?eba Boha prosit o oprošt?nost. O tu oprošt?nost, která ?lov?ku dovolí p?ijmout pozvolna p?icházející stá?í, která mu umožní poddat se plynutí ?asu a p?ijmout meze svých možností. 

Brož., 87 str.