V knize „An Evil Cradling“ (Kolébka zla), vydané poprvé roku 1992, vychází autor ze zkušenosti svého v?zn?ní. V roce 1985 odjel do Bejrútu, aby na tamní univerzit? vyu?oval anglo-irskou literaturu. Po n?kolika m?sících byl unesen šíitskými fundamentalistickými milicemi. V zajetí strávil ?ty?i a p?l roku, ?áste?n? na samotce, t?i roky p?ikován ?et?zem ke zdi. Podstoupil mu?ení psychické i fyzické, ale ve všem se mu stále více vnucovaly hluboké otázky po podstat? lidské svobody. Kniha je výrazn? pozna?ena autorovou bolestivou, ale osvobozující zkušeností zajetí, totální osam?losti a konfrontace s lidstvím jeho v?znitel? v podmínkách moderní nelidskosti. Autor prochází sotva p?edstavitelnými rozm?ry ponížení a zoufalství, p?esto však nenadbíhá ?tená?ovu latentnímu voajérství, exhibicí svého utrpení šet?í. Keenanova reflektující cesta je sv?dectvím o tom, že ?lov?k m?že zvít?zit i nad nesmyslností svého utrpení a m?že dokonce i pocítit nep?edstíraný soucit s ?lov?kem, který jej v?zní a mu?í. Prom?na bezmoci v porozum?ní sob? i druhým - to je podmanivé poselství této knihy. Skvostné jsou pasáže, které nabízejí ?tená?i rozkošnické vychutnávání barev v šedivé betonové cele. Mezi nejsiln?jší témata pat?í zcela jist? zrod a zrání p?átelství autora se spoluv?zn?m – p?átelství Ira a Angli?ana, konfrontaci dvou sv?t?, dvou stran tradi?ní barikády. Kniha bývá p?irovnávána k díl?m Prima Leviho ?i Artura Koestlera. Ve Velké Británii se stala povinnou ?etbou pro studenty teologie a medicíny, je za?azena mezi doporu?enou ?etbu k maturit?. Mj. odbourává i tradi?ní p?edsudky o nesmi?itelnosti odlišných náboženských postoj?, mýty o náboženské podstat? sv?tových konflikt?. Sama se však ujímá funkce mýtu, který „?lov?ka zkroušeného pozvedá“, mýtu o tom, že cesta z podsv?tí je možná.

 

ÚRYVOK Z KNIHY:

Krátce jsem zavinutý do plenek té n?žné krásy, a tak nedbám na svou celu. Sv?t, který na m? zapomn?l, pro mne nemá žádný význam. Ve zpola blaženém stavu m? má mysl laská a ut?šuje a já jsem smí?ený se vším, co mám kolem sebe, a nechci to opoušt?t. Natahuji se a cítím, jak jsem svírán v extatickém objetí. A náhle jsem zni?ehonic vržen do trýznivých proud? slz. Plá?u a nevím, odkud ty slzy pocházejí nebo z jakého d?vodu se objevily, ale plá?u dál a plá? je vším, ?ím jsem. Nedokážu myslet nebo cítit, prost? mne to p?emohlo. Plá?u s obrovským vztekem, s pozvolným odhodláním, zdá se, že mi ty slzy rozmá?ejí pokožku. Nemohu p?estat, t?ebaže se tisknu ke st?n?, abych se ujistil, že mám t?lo. Nedokážu ten žal utišit. Tryská ze m? bez upozorn?ní, bez varování. Vy?erpávám se. Jak dlouho jsem plakal? Za?ínám být vy?erpaný a p?echázím do melancholického vzlykání. Už mnoho dní se pokouším k?i?et, ale nedokážu ze sebe nic vyloudit. Žádný zvuk, žádný hluk, nic. P?esto se stále snažím p?inutit se ke k?iku. Pro? nedokážu zak?i?et? Nic však ze m? nevychází. Dokonce ani sebeslabší ozv?na plá?e. Jsem vypln?ný prázdnotou. Mé modlitby se odrážejí a vracejí zp?t, jako by se všechna ta slova, která jsem vyslal vzh?ru, sypala zpátky na m? jako lavina valící se z nebes. Jsem oloupený dokonce i o Boha. Z mých vlastních slov se stávají cihly a kameny, jež m? zra?ují. Byl jsem vyzdvižen a vyprázdn?n. Jsem pytel masa a malér?, hromada nevítaných odpadk? vyhozených do rohu této špinavé místnosti. Dokonce i v té zdejší špín? je víc života a hodnoty, než mám já. Vid?l jsem v temnot? explodovat hr?zný p?ízrak, jímž jsem se sám stal. Nacházím se v márnici d?jin, jsem popel ve v?tru, krati?ký výk?ik smrtelného utrpení a nadšeného vytržení. P?estal jsem existovat. P?estal jsem být. Dokonce ani vrháním svého t?la proti zdi se nedokážu vrátit k sob? samému. Jsem sám, nahý na poušti. Obklopuje mne široširý prostor nicoty. Jsem tam, kde není a nem?že být nic jiného. Jen pouštní vítr zde sku?í a nese se ozv?nou. Není zde žádné sv?tlo, jež by h?álo. Jsem okamžik mezi krajnostmi. Na své k?ži cítím všespalující vedro a no?ní mráz mnou proniká až na kost, ale zárove? se cítím prázdný a necitlivý. Mnohokrát myslím na smrt, modlím se za ni, vyhledávám ji, bažím po jejím bou?livém polibku. Došel jsem ale do bodu tak naprosté nicoty, že ani smrt nem?že být. Už nedokážu plakat. Veškerá zásoba cit?, která tvo?í ?lov?ka, už mi nepat?í. Opustily mne. N?co se ale do toho prázdného prostoru postupn? vkrádá. Hluboké v?domí touhy, nikoli osam?losti, prost? jen touhy. Ve svém rohu sedím uzav?ený v l?n? svitu z plamene své sví?ky. Pozvedám o?i a vidím mrtvého brouka uzav?eného v zámotku, který vytvo?il pavouk, a vím, že i já jsem tady omotaný pavu?inou. Nic se mne nem?že dotknout, nic mi nem?že ublížit. Sedím v zámotku, jenž mne ovíjí jako matka kolébající dít?.
 

Po?et strán,formát,väzba:     376 strán