„V?tšina z nás d?lá po léta vše pro to, abychom se nemuseli podívat zblízka na svou duši. Netoužíme seznámit se p?íliš d?v?rn? sami se sebou a se sv?tem, v n?mž žijeme. Máme strach, že kdybychom poznali, co vlastn? chceme a co vlastn? máme, kdybychom v?d?li, co se v naší duši d?je, vzdali bychom to nebo bychom zešíleli nebo se možná stali náboženskými fanatiky… Nicmén? když se dovnit? podíváme po?ádn?, nic takového se nestane. Když za?neme jasn? vid?t, co se uvnit? nás d?je, nemusíme se ni?eho takového obávat. Škodlivý je práv? jen ?áste?ný pohled. Když se po?ádn? zahledíme do vlastní duše, život nekon?í, ale za?íná. A pak si za?neme p?ipadat, jako bychom zatím vlastn? ješt? nežili. Ne že by pominuly temné noci. Je v nich ale p?íslib jasného rána. Západy slunce na tomto sv?t? se stávají rozb?esky v jiném sv?t?. A najednou je radost na dohled…“ Každý den – a? v práci, na shc?zce, p?i zábav?, na obchodních jednáních, v nemocnici – se lidé baví, argumentují, káží, jednají ?i vypráv?jí nezajímavé p?íb?hy. Ale p?íliš ?asto je to jenom hovor. Z?ídkakdy se jedná o smysluplnou konverzaci, pro níž jsme byli stvo?eni. Prázdný hovor nás izoluje od našich d?tí, partner?, p?átel, spolupracovník? i našich bližních v církvi. A tak jeden pro druhého z?stáváme do jisté míry neznámí, neodhalení a nete?ní, nebo? náš hovor jen z?ídkakdy zasáhne duši. Ale m?že tomu být i jinak. Spolehneme-li se na moc, kterou nám dává Duch svatý, m?žeme se dotknout duše druhého ?lov?ka zp?sobem, který p?ináší r?st, smysl a také velikou radost. Autor tuto komunikaci nazývá ?e?í duše, což je v jistém smyslu zp?sob nadp?irozené konverzace. Prost?ednictvím ?e?i duše nás m?že B?h spojit s nejhlubšími snahami, touhami i sny lidí kolem nás a umožní nám stát se lidmi, jakými bychom m?li být. A práv? o tom, jak tuto nadp?irozenou konverzaci za?lenit do našich církví, škol a rodin, pojednává kniha ?e? duše.

Brož., 184 str.
Rok vydania: 2007