Jaké byly osudy ?ecké církve po pádu Konstantinopole do rukou Osman? v roce 1453? Jak se vyrovnala s novými podmínkami a výzvami, jež s sebou muslimská nadvláda p?inesla? Jak dokázala po ?ty?i staletí uchovat byzantské d?dictví a zárove? p?isp?t ke vzniku ?eckého národního obrození? Na tyto a další otázky hledá odpov?di kniha nestora sv?tové medievalistiky Stevena Runcimana (1903-2000).
P?edm?tem autorova zájmu však není pouze vý?et d?jinných peripetií byzantské církve, ale p?edevším proces p?echodu nadnárodní, všeobecné církve ke spole?enství s národním, lokálním charakterem. Zvláštní pozornost v?nuje vnit?nímu uspo?ádání Velké církve, jejímu u?ení a v?d?ím osobnostem daného období. V panoramatické syntéze analyzuje vztahy konstantinopolského patriarchátu s ostatními k?es?anskými denominacemi - ?ímskokatolickou, anglikánskou, luteránskou, kalvínskou a s církvemi pravoslavnými, p?edevším na Balkán? a v Rusku, ale i s ostatními blízkovýchodními patriarcháty (alexandrijským, antiochijským a jeruzalémským).

Váz., 392 str.,