U stolu sed?ly ?ty?i kucha?ky. P?ed sebou m?ly talí?e s polévkou a n?co z nich vybíraly pinzetami. Nemluvily. Ruce se jim hbit? míhaly, ob?as n?která nahlédla do jakéhosi papíru, který ležel vedle talí??.
Zv?davost m? postr?ila dovnit? jídelny. Pozdravil jsem.
"Promi?te, nechci rušit, jdu jen náhodou kolem a zahlédl jsem vás. M?žete mi ?íct, co d?láte s t?mi pinzetami? Vy jíte polévku pinzetou?"
"Slyšíte to, holky? Prý cože to d?láme!"
Paní se odml?ela. Bylo slyšet jen soust?ed?né cinkání pinzet o talí?e. Nechápal jsem. Jedna z kucha?ek – z?ejm? paní šéfová – zvedla hlavu sm?rem ke mn?, asi jednu vte?inu si m? prohlížela a pak ?ekla:
"Ty nejsi zdejší?"
"Nejsem."
"Tak to ti to klidn? m?žeme ?íct. My respektujeme individuální pot?eby našich žák?. Nové na?ízení paní ?editelky. To tady d?láme!"
Nastala zase odmlka, ale pak paní kucha?ka pokra?ovala: "Dneska máme písmenkovou polévku. Jenže mladé dámy Pyšná, Sli?ná, Fešná a Rušná ze 2.C prý nejedí – po?kejte," paní sklonila hlavu k papíru vedle svého talí?e a ?etla: "F, M, U, W, Y a Z. Tak to musíme p?ebrat."